Kolikrát ?
16. listopadu 2014 v 0:50
Kolikrát může mít člověk za život opravdu rád? Momenty, zvyky, věci, lidi.. A kolikrát může člověk začít nenávidět?
Víš, měla jsem ráda tyhle chladné noci. Jen sedět na balkóně s cigaretou a dívat se do Tvých oken. Ne proto, abych Tě viděla. Jen pro ten pocit, že tu jsi. Teď, když tu po dlouhé době opět sedím, nenávidím to! Nenávidím to slabé světlo v pravém rohu okna. Nenávidím ten pocit, že tu jsi a ještě víc nenávidím to, že tu nejsi pro mě.
Měla jsem ráda měsíc listopad. Ty barvy, mrazivá rána a deštivé dny. Je to pro mě nejdůležitější část roku, období kdy mám pocit, že přichází jen kvůli mně. Teď? Nenávidím ty rána, nenávidím ten déšť. Deprimuje mě to. Víš, sebrala si mi to. Sebrala si mi ten pocit, že s podzimem přijde něco novýho, neočekávanýho.. lepšího.
Měla jsem ráda ty chvíle s Tebou. Ať to byla debata, která kvůli Tvojí paličatosti neměla řešení, nebo ať to bylo vysedávání na náplavce se západem slunce. Měla jsem ráda, to jakým způsobem mě držíš za ruku, měla jsem ráda i to, jak ses snažila skrýt vztek za ten kamenný výraz. Ale ze všeho nejvíc jsem měla ráda tu chvíli, kdy jsi byla schoulená v mém objetí, tak dlouho jak jen to bylo možný. Ani nevíš, jak ráda bych řekla, že vzpomínky na tyhle momenty nenávidím. Bohužel to není pravda. Ty momenty mi chybí.
Nenávist a stesk. Tyhle dva pocity, který mě pronásledují, a kterých se nemůžu zbavit způsobily to, že naprosto zruinovaly mojí lásku k tomuhle místu. Nenávidím to tady. Místo, které bylo po celý rok mým domovem.
Nevadí mi to, i přes to všechno mi to nevadí. Posunulo mě to dál. A co víc? Uvědomila jsem si, že tady zůstat nemůžu. Musím jít dál, musím jinam.. utéct.. zase.
Cítím, že už Tě nikdy nepotkám a taky v to trochu doufám. Do Tvých oken už se více dívat nebudu. Postě zapomenu, tak jako jsem to dělávala vždycky.
Zítřek bez Tebe bude mnohem lepší.
Dáma s rudými rty
20. listopadu 2012 v 23:53
|
Tak nějak životem
Je arogantní, je umíněná, je zlá, je vlezlá, je drzá, vyčkává a z ničeho nic mě dostane do svých spárů. Je něco jako nezvaný host, který stojí na p ahu s palcem na zvonku s mým jménem. A jednou za čas jsem nucena jí otevřít. Stojí tam ve vysokých, špičatých podpatcích, kterými mi při každé příležitosti provrtá nárt. Dlouhé nohy, zahalené černými silonkami mě svádí a smyslné ruce, s dlouhými prsty a nehty s rudým lakem se mi zarývají do krku. Občas povolí stisk a dovolí mi se nadechnou, a pak udeří znova a znova a znova. Užívá si pohled na mou staženou hruď úzkostí, parazituje na mě a já se jí už nebráním. Ba naopak, dost často jí podporuju. Nejspíš jen proto, že už jsem dávno před lety vzdala boj s touhle krvelačnou bestií. Když se nabaží mou bezmocí, spustí ruce z mého krku a zavře za sebou dveře. Posadí se na schody, zkříží nohy. Vytáhne cigaretu a vloží si jí do úst. Filtr zamaže od jasně rudé rtěnky a já vím, že jsem si koupila nějaký čas. Ovšem, až cigareta dohasne, bude ona znovu stát před mým prahem a zvonit, dokud jí nepustím dovnitř. Neodbytná dáma jménem Deprese.

Kdyby se to stalo jen jednou .. KDYBY
13. září 2012 v 18:50
Skrz střešní okno dopadá na naše těla měsíční svit, který mi dovoluje číst z tvé kůže poseté pihami jako z erotické knihy. Ležíme vedle sebe, zahaleny tmou, nevnímajíc čas. Jediné, co je teď důležité jsme my. Užíváme si spontánních dotyků a na těle cítíme upřené pohledy té druhé. Nervozita čpí ve vzduchu, ale nikdo na ní neupozorňuje. Čekáme, až jedna z nás udělá něco, co spustí sled určitých událostí. Vím, že pro dnešní noc jsi jen má. Sundáš si kalhotky a spolu s nimi zahodíš i stud, avšak vlastní tělo tě zradí a na tváři se ti objeví ruměnec. Oddáváme se našim touhám a já prosím úsvit, aby pozdržel dnešní ráno, které se kvapem blíží. Ležíš vedle mne a já cítím, že je ti dobře. Jenže tenhle pocit si ani jedna nemůžeme dovolit. Já jsem tvoje zakázané ovoce a ty jsi pokušitel, který se neubránil svým touhám. Ráno se vedle mne probudíš se zcela jiným výrazem ve tváři než v noci. A já vím, že teď už nejsi má. Obě lžeme sami sobě, že to nic neznamenalo. Posbíráš své věci poházené po podlaze, prohrábneš si krátký sestřih, mdle se rozloučíš a zavřeš za sebou dveře. Necháš mě napospas mým myšlenkám a čtyř stěnám. Proklínám tě a zároveň křičím do ticha "vrať se".
Chaos, chaos.. prostě a jen chaos.
1. září 2012 v 13:22
|
Tak nějak životem
"Kde jsou ty dny, kdy mi ke štěstí stačilo tak málo?"
Napadlo mě včera, když jsem si v noci zapalovala poslední cigaretu, která mi po náročném večeru zbyla. Cesta domů byla dlouhá a řekněme, že klikatá. Alkohol, který mi koloval v žilách způsobil, že jsem o věcech přemýšlela ještě víc, než mám obvykle ve zvyku. Když jsem odemkla domovní dveře, tak mě jako první přivítala moje kočka. Měla stěží otevřený oči a cestou ze schodů se ještě protahovala, zrovna asi vstala. Je hezký, že aspoň někdo kvůli mě vstal. Jako další mě pak vítalo ticho a prázdnota zející z koutů utichlého domu. Je to zvláštní pocit, být doma úplně sám. Docela jsem si na to přes prázdniny zvykla. O to horší bude se teď vracet do "normálu" až naši budou den co den doma. A boudou se mě ptát na otázky typu: "Jak bylo ve škole?" nebo mi budou nadávat, že jsem přišla zase pozdě domů. Jediný co mě teď uklidňuje a zároveň neskutečně tíží je to, že za rok touto dobou tu nebudu. Odejdu pryč a budu se moct postavit na vlastní nohy. Zvládnu to? Nevim, možná …
Ale abych se vrátila k tématu. Včera jsem si vzpomněla na svoje dětství. Jako malá jsem šla ven a vrátila jsem se vždy na večeři. Dneska zaboha nemůžu pochopit, co jsem celý ty dny venku dělala. Dneska bych se asi unudila k smrti, avšak tenkrát to bylo úplně jiný. Tenkrát jsme na to byli jen dva, mé dětské a roztomilé "já" a můj nejlepší kamarád.. proti celýmu světu. Ke štěstí nám stačil jen fakt, že jsme spolu, a že máme spoustu času. Ani si přesně nedokážu vybavit, kdy tahle doba skončila. Pamatuji si, jak jsem nechtěla dospět a zároveň mě myšlenka dospělosti vzrušovala. Dneska už mám dospělost na krku pár měsíců a můj onehdá nejlepší kamarád paradoxně dovršil dospělosti právě dnes. A když se na nás podívám, už jsme naprosto jiný osoby, než tenkrát před mnoha lety.. pochopitelně. Všichni jsme mnohem víc náročný, chceme a bereme od života víc než kdy jindy. Vyhledáváme adrenalin a zkoušíme se zabavit věcma, který nás aspoň chvíli nebudou nudit. Neustále něco hledáme, neustále se honíme vpřed, aniž bysme měli stanovený cíl. Čekáme od života neskutečný věci a vůbec si neuvědomujeme, že jsme na tohle poměrně malý páni. Možná nám z dětství ještě zbyla ta čistá dětská naivita, která údajně s přibývajícím věkem taky vyprchá.
Já osobně mám teď momentálně pocit, že jsem náročná víc, něž kdy předtím. Po letošních letních prázdninách si nedokážu představit, jak se mám vrátit zpět do školních lavic a držet se na uzdě. Nehledě na to, že jsem ke všemu ještě maturitní ročník. Ve skrytu duše doufám, že se školou přijde i ten nudnej stereotyp, který mě, ač sice násilně, vrátí zpět do mých zarytých kolejí a já aspoň na chvilku zkrotím tu svojí neukojitelnou touhu utíkat od všeho pryč a daleko. Protože poprvé za 18 let cítím, že mám cíl. Mám cíl odmaturovat a odejít odtud. Co nejdál od tohohle špinavýho, malýho města. Chci jít pryč a zažít něco, o čem budu moct vyprávět, o čem budu moct psát. Zažít podobný zážitky jako tyhle prázdniny. A nakonec, změnit samu sebe v trochu jinýho člověka.. aspoň trošičku !
V neposlední řadě jsem přišla na jednu zajímavou věc. Už odmalička jsem byla bordelář. Pokoj mi nevydrží uklizený ani dva dny, libuju si v tom mým osobním chaosu, ve kterým věčně nemůžu nic najít. A moje zjištění? Tahle vlastnost se odráží i ve mně samotné. Né, že mám chaos v pokoji, mám chaos i v hlavě. Miliony neutříděných myšlenek v mý hlavě, miliony neznámých pocitů a emocí. Nevyznám se sama v sobě a vůbec netuším, jak proti tomu bojovat. Dá se to vůbec? Nejspíš jsem to tak měla vždycky, akorát jsem si to uvědomila až teď, v tom případě se s tím dá žít. Jen bych docela ráda zjistila, jaký to je vlastně pocit, mít to uvnitř sebe všechno seřazený a mít téměř ve všem jasno.. vážně by mě to zajímalo !!
Ano, vím, že se zrovna tahle písnička k předchozímu článku dvakrát nahodí, ale řekněme, že o letošních prázdninách jsem si vzpomněla na jeden pocit, kterej jsem už málem zapomněla. A i když to bolí, jsem za to fakt ráda. A tahle písnička mi to sice moc neusnadňuje, ale tak nějak mi rozumí !! :)
Asi bych chtěla být čtenář myšlenek..
22. května 2012 v 23:42
|
Tak nějak životem
Vážně nenávidím, když něco nemůžu pochopit. Neznám pro mě horší situaci. Vždycky jsem schopná nad danou věcí strávit hodiny, dokud jí nepřijdu na kloub. Jenže teď mi to asi bude k ničemu. Myslím, že v tomhle případě je jednodušší pochopit exponencionální fukce a derivace než pochopit myšlenkový pochod konkrétního člověka. Řekni, co bude Tvým dalším krokem ??
Doufám, věřím, tuším, že dnes to bylo naposledy
22. května 2012 v 21:47
Je úterý a já nemám školu. Paráda. I když je jaro, tak je venku neskutečný dusno, chtělo by to déšť. Opřela jsem se o zeď tmavého podchodu a zapálila cigaretu. Nervózně jsem vyhlížela odkud vyjdeš. Neviděla jsem Tě pouhých čtrnáct dní a přijde mi tojako věčnost. Několik měsíců jsem se viděly denně, takže asi proto mi to přijde tak neuvěřitelně nekonečný. Přišla jsi jako obvykle se zpožděním a na sobě měla moje modré kraťasy. Oči si měla zarudlý a pohled prázdný. Normálně bych se naštvala, ale dneska mi to nevadilo, aspoň jsi neustále o něčem mluvila. Skákala jsi od tématu k tématu a říkala jsi mi všechno, co se Ti stalo za ty poslední dva týdny. Mluvila jsi převážně ty, já Tě jen poslouchala a zároveň se utápěla v mých myšlenkách. Seděla jsi vedle mě a chovala se jako několikaletá kamarádka, byl to divnej pocit, rozhodně nejdivnější za poslední dobu. Seděly jsme na lavičce, ty nahoře, já dole. Podívala jsem se na Tebe, poprvé za ten den jsem se setkala s Tvým pohledem, a v tu chvíli mě zradilo moje vlastní podvědomí. Projela mnou touha, touha po Tobě. A vědomí, že teď nemůžu udělat to, co jsem mohla ještě před nedávnem mě neskutečně svazovalo. Od této chvíle jsem začínala litovat, že jsem za Tebou přijela. Akorát jsem si uvědomila, že jsem si všechny pocity ohledně Tebe upírala, a že to vlastně ještě vůbec není dobrý. Došlo mi, že rány způsobeny Tebou jsou pořád čerstvé a tímhle si do nich akorát sypu sůl a kapu citron zároveň. Opravdu blbej nápad vidět Tě! Nicméně jsem s Tebou byla několik hodin a poslouchala Tvé šílené příběhy. Bylo mi s Tebou dobře. Měla jsem takovej ten příjemnej pocit v břiše. Během Tvého vyprávění jsem přemýšlela, jestli dokážeme naše životy opět spojit. Přemýšlím nad tím do teď. Asi nedokážeme. Já jsem příliš hrdá na to, abych Ti odpustila a Ty jsi příliš divoká a lehkomyslná a já vím, že bys svou chybu zopakovala. Už jenom proto nemůžeme být spolu. V tom jsem zvedla hlavu a skočila Ti do řeči: " Je divný tu vedle Tebe sedět a chovat se jako Tvoje kamarádka". Ty ses na mě podívala tím nejupřímnějším pohledem a odpověděla: "My dvě nikdy nebudeme kamarádky, pro mě budeš vždy něco víc". A měla jsi pravdu, i já to tak cítila. Sluníčko se mezitím schovalo za temné, černé mraky a já se rozhodla Tě pro dnešek opustit. Šla jsi domů a já na nádraží. V tom začalo pršet a hřmít. Kapky prudkého deště mi tvrdě narážely do obličeje a na holou kůži na rukách. Přišlo mi, že prší kvůli mně. Jako by se mě ten déšť snažil utěšit a zchladit mou rozpálenou hlavu. Zároveň smíval ten špatný pocit z mého těla. Konečně jsem na nádraží, stále prší a já jsem celá promáčená, nevadí mi to, naopak, jsem ráda. Sklopím hlavu a poprvé od našeho rozchodu dám emocím volný průběh. Po tvářích mi stékají horké slzy a pomalu se mísí s deštěm. Konečně přijíždí vlak a já doufám, že mě odveze pryč od Tebe, už napořád.

Fotka by Nyuu-chan, aneb ta příjemnější část dnešního dne.
Někde na rozhraní života a snu
22. května 2012 v 20:58
|
Tak nějak životem
Čtrnáct dní jsem tak nějak živořila, aniž bych Tě viděla. Vytlačovala jsem Tě násilně z hlavy a nepřipouštěla si, že už tu pro mě nejsi. Žila jsem dál, stejně jako předtím. Pořád jsem se smála na lidi a pořád jsem řešila každodenní záležitosti. Ten vnitřní hlas jsem ignorovala a v klidu ho nechala ať řve do prázdna. Byla jsem jak v limbu, jako kdybych poletovala mezi realitou a snovým světem. Jako by vše kolem mě potichu našlapovalo a nevzbudilo mou pozornost. Tak nějak jsem se cítila, prostě jako jeden z mnoha lidí na naší planetě. Jednoho dne mě mé přežívání dostalo k teorii. Vždycky jsem si myslela, že když člověk ztratí někoho, na kom byl závislý, tak ho to zničí. Podlomí mu to kolena a donutí ho si kleknout na své dno, odkud je následovně schopen se odrazit. Jenže tohle já mám všechno jinak. ANO, ztratila jsem osobu, na které jsem byla závislá, ale svého dna jsem se nedotkla. Mám pocit, jako bych klesala stále níž a mé dno mi unikalo pod chodidly. Prostě ho nedokážu dohnat, nedokážu ho chytit a použít ho jako odrazový můstek. A jediná moje momentálně obava je, že přijde něco, co mé dno zastaví a já krutě padnu. Padnu a dlouho nevstanu. Vím, že něco takového přijde, ale nevím kdy a za jakých okolností. Na druhou stranu, aspoň přijde něco, co mě probudí z toho nudného snu.
Ztrácíš mě ..... ?
5. května 2012 v 19:33
|
Tak nějak životem
Držím Tě pevně ve svém obětí, zatímco ty mi vzlykáš do ramene. Držím Tě vší silou, abych Ti dala ten správný pocit bezpečí a do ucha Ti klidným tónem šeptám, že vše bude v pohodě, že se vše vyřeší. Používám omšelé fráze každodenního života, které nic nezmění. ALE! Obě dobře víme, že teď jsou tato prázdná slova nejlepším balzámem na duši. V mé náruči se vždy uklidníš a opustíš jí, až když víš, že se opět můžeš postavit na nohy a jít vstříc svým problémům. Až když jsi plna mé energie, plna mých uklidňujících slov. Vždycky, když odcházíš s úsměvem na tváři se pro jistotu přesvědčíš, zdali tu budu pro Tebe i příště. A já s úsměvem odpovídám, že ANO, že tu budu vždy. Bohužel, poslední dobou ztrácím jistotu v tomto slibu. Ztrácím všechnu tu sílu, kterou Ti jinak bezmyšlenkovitě dávám. Ztrácím jí a není tu nikdo, kdo by mi daroval tu svou. Dokonce ani ty tu nejsi. A to je ten problém všeho. Nejsi tu pro mě, když potřebuju obejmout, a když potřebuju slyšet ty banální fráze. Zatímco já chátrám, ty si dál zvesela bereš zbytky mých sil. Snažím se Ti vším naznačit, že já nejsem ten silný jedinec, který zvládne vstřebat problémy dvou osob. Zas tak silná nejsem a nikdy nebudu. Tvůj problém ovšem je, že se na svět díváš s růžovými brýlemi, které nehodláš sundat. Proto se nediv, až mě jednoho krásnýho dne najdeš v pevném objetí někoho dočista jiného, někoho, kdo mi dá něco, co ty jsi nedokázala. A až se tak stane, budeš litovat a budeš proklínat Tvé sobectví. Třeba Tě to posune o krok dopředu a možná lehce nakřupne Tvé růžové brýle….. a třeba taky ne.
Jedna z mnohých špatných chvil
21. dubna 2012 v 12:48
|
Tak nějak životem
Jsem tu znovu, opět tu stojím a zírám to temnoty. Prý můj svět, s rozdílem, že dříve býval barevnější. Dlouho jsem tu nebyla, neměla jsem potřebu tu být, dokonce jsem si i naivně začínala myslet, že jsem se tohoto místa nadobro zbavila. Ne, nezbavila a nezbavím! Stačilo jedno zvláštní duševní rozpoložení a vše se vrátilo. Nic víc, nic míň.
Třida. Je plná známých tváří, zvuků, jednotlivých hlasů, šustění papírů, cvakání propisek, miliony zvuků v mé hlavě. Ten zvuk je nesnesitelný, šílím.. Musím pryč ! Zavírám oči, padám. Známé tváře v mé mysli mizí a mění se v postavy bez obličeje, mění se v černé siluety. Všechny pohlcuje tma, nikde nevidím náznak světla. Nikdo mě nechápe, nikdo mě nechce chápat, opovrhují mnou. Bolí to, pocit samoty bolí. Zničeně klesám na kolena a cítím jak mi po tvářích stéká proud horkých slz. Všichni odešli, nikdo tu není. Nic neslyším, je tu hrobové ticho, úplný klid. Sbírám zbytky svých sil a zvedám se. Všechnu temtotu pohlcuji do sebe a tvořím silnou a tlustou zeď kolem mně. Stavím bariéru, která mě ochrání před vámi a nicotou, která se z vás line. Určitě mě to ochrání. Jsem si tím jistá.
Zvoní. Otevírám oči, vše je opět v barvách kažodenního života, ale přesto je to úplně jiné, než před chvílí. Pochopila jsem, procitla jsem. Zvedám se, odcházím. Sama bez vás s vaší prázdnotou v mém srdci.

Zpověď
21. dubna 2012 v 12:25
|
Tak nějak životem
Láska je věčná, ale silnější jsou naše ega.
Klepou se mi ruce, třese se mi hlas, do očí mi proráží horké slzy, na rtech ještě cítím tvůj polibek a na jazyku mám miliony slov, patřící zrovna Tobě. Jenže ty tu nejsi, nejsi tu se mnou abys sis to všechno vyslechla, abys aspoň trochu pochopila, co se uvnitř mě odehrává. Viděla aspoň zlomek té velké, krvácející díry v mé hrudi, pocítila ten pocit naprosté úzkosti, který mou hruď svírá jak obří dlaň.
Už od samých začátků našeho vztahu, jsem moc dobře věděla jaká jsi. A ty jsi věděla jaká jsem já. Máme jedno společného a to je ta "bestie" uvnitř nás. Taková ta bestie, která nás nutí všímat si i někoho jiného než toho, komu tvrdíme, že ho milujeme. Víš, já tu bestii krotila dlouhou dobu, stálo mě to plno úsilí, dokonce jsem musela zapírat takový to moje "já", a proto jsem doufala, že TY děláš děláš to samé. Že se snažíš, stejně jako já, že ti na tom, co jsme spolu budovaly takovou dobu záleží zrovna tak jako mě. A já Ti bezmezně věřila. Věřila jsem, že pro nás děláš to nejlepší, byla jsem pevně přesvědčená o tom, že v tvých modrých očích a v srdci jsem já ta jediná. Asi jsem se spletla. A o to víc mě to teď bolí, zžírá mě to a trhá mě to na cucky. Mám pocit, jako kdyby společně s Tebou odcházela i jedna hodně velká část mé osobnosti. Už dále nemám sílu tohle celé řešit. Prostě nemám. Proto si radši doleji zbytek vína a budu doufat, že žal utopím v alkoholu, i přesto, že žal je perfektní plavec.
