close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Duben 2012

Jedna z mnohých špatných chvil

21. dubna 2012 v 12:48 Tak nějak životem
Jsem tu znovu, opět tu stojím a zírám to temnoty. Prý můj svět, s rozdílem, že dříve býval barevnější. Dlouho jsem tu nebyla, neměla jsem potřebu tu být, dokonce jsem si i naivně začínala myslet, že jsem se tohoto místa nadobro zbavila. Ne, nezbavila a nezbavím! Stačilo jedno zvláštní duševní rozpoložení a vše se vrátilo. Nic víc, nic míň.

Třida. Je plná známých tváří, zvuků, jednotlivých hlasů, šustění papírů, cvakání propisek, miliony zvuků v mé hlavě. Ten zvuk je nesnesitelný, šílím.. Musím pryč ! Zavírám oči, padám. Známé tváře v mé mysli mizí a mění se v postavy bez obličeje, mění se v černé siluety. Všechny pohlcuje tma, nikde nevidím náznak světla. Nikdo mě nechápe, nikdo mě nechce chápat, opovrhují mnou. Bolí to, pocit samoty bolí. Zničeně klesám na kolena a cítím jak mi po tvářích stéká proud horkých slz. Všichni odešli, nikdo tu není. Nic neslyším, je tu hrobové ticho, úplný klid. Sbírám zbytky svých sil a zvedám se. Všechnu temtotu pohlcuji do sebe a tvořím silnou a tlustou zeď kolem mně. Stavím bariéru, která mě ochrání před vámi a nicotou, která se z vás line. Určitě mě to ochrání. Jsem si tím jistá.

Zvoní. Otevírám oči, vše je opět v barvách kažodenního života, ale přesto je to úplně jiné, než před chvílí. Pochopila jsem, procitla jsem. Zvedám se, odcházím. Sama bez vás s vaší prázdnotou v mém srdci.

Zpověď

21. dubna 2012 v 12:25 Tak nějak životem
Láska je věčná, ale silnější jsou naše ega.


Klepou se mi ruce, třese se mi hlas, do očí mi proráží horké slzy, na rtech ještě cítím tvůj polibek a na jazyku mám miliony slov, patřící zrovna Tobě. Jenže ty tu nejsi, nejsi tu se mnou abys sis to všechno vyslechla, abys aspoň trochu pochopila, co se uvnitř mě odehrává. Viděla aspoň zlomek té velké, krvácející díry v mé hrudi, pocítila ten pocit naprosté úzkosti, který mou hruď svírá jak obří dlaň.
Už od samých začátků našeho vztahu, jsem moc dobře věděla jaká jsi. A ty jsi věděla jaká jsem já. Máme jedno společného a to je ta "bestie" uvnitř nás. Taková ta bestie, která nás nutí všímat si i někoho jiného než toho, komu tvrdíme, že ho milujeme. Víš, já tu bestii krotila dlouhou dobu, stálo mě to plno úsilí, dokonce jsem musela zapírat takový to moje "já", a proto jsem doufala, že TY děláš děláš to samé. Že se snažíš, stejně jako já, že ti na tom, co jsme spolu budovaly takovou dobu záleží zrovna tak jako mě. A já Ti bezmezně věřila. Věřila jsem, že pro nás děláš to nejlepší, byla jsem pevně přesvědčená o tom, že v tvých modrých očích a v srdci jsem já ta jediná. Asi jsem se spletla. A o to víc mě to teď bolí, zžírá mě to a trhá mě to na cucky. Mám pocit, jako kdyby společně s Tebou odcházela i jedna hodně velká část mé osobnosti. Už dále nemám sílu tohle celé řešit. Prostě nemám. Proto si radši doleji zbytek vína a budu doufat, že žal utopím v alkoholu, i přesto, že žal je perfektní plavec.
Sad

Oheň a led

17. dubna 2012 v 16:46 | Alex |  Kecy, na kterých je něco chytrého
Někteří lidé tvrdí, že svět zajde ohněm,
druzí, že ho zničí led.
To co znám z vášně, přinutilo mě
k ohni se přiklánět.
Však jestli se ohněm svět nezmrzačí,
znám natolik i nenávist,
abych si byl docela jist,
že led by to také sved,
že na to stačí.
(Robert Frost)


Prostých pár řádků s neobyčejně hlubokou myšlenkou.
Já osobně se přikláním na stranu ledu. Proč? Netvrdím, že je zde málo lidí s ohnivou vášní v srdcích, ale bohužel v posledních letech je trendem chovat se odměřeně, chladně, jako "psí čumák". Ze strany společnosti je na nás čím dál více apelováno, abychom své city a emoce drželi na uzdě. Každý druhý okamžik je nevhodný pro to, aby se člověk mohl od srdce zasmát. Naopak, když člověk uroní slzu z důvodu pro někoho nepochopitelného, hned se stává slabším jedincem, který postrádá vlastnost povznést se nad problémem. Jsme donucováni potlačovat naše city a emoce, což nás sice zoceluje do náročného života, ale daň je za tuto přípravu příliš vysoká. Jednou se z nás vytratí všechen smysl pro cit a v tuhle chvíli led zmrazí veškerý vášnivý oheň.



Koloběh, kterému přezdíváme láska.

17. dubna 2012 v 16:02 | Alex |  Tak nějak životem
Život je jako zebra, je jisté, že po černém pruhu vždy následuje bílý a naopak.
Je to jako příliv a odliv, den a noc. Je to jediná jistota, kterou máme. Je to jediná naděje, která nás provádí temnotou, ve které spočíváme valnou část našich životů.
Když se zamyslíme. Co potřebujeme k tomu, abychom konečně přešli do těch bílých, světlých stránek ? Myslím, že jedinou volbou fyzicky zdravého člověka je zamilování se. Potřebujeme k sobě najít osobu, která nás dokáže oslnit. Najít si manipulátora, který nás dostane do svých spárů, naprosto si nás omotá kolem prstu a my se jim dobrovolně, bez ostychu odevzdáme, podvolíme nepřemýšlejíc o následcích . Díky těmto lidem žijeme na chvilku šťastný a bezstarostný život. Ta osoba se pro nás stane speciální, výjimečnou, takovou, kterou si budeme pamatovat do posledního výdechu.
Užíváme si šťastné dny, plné euforie a věříme na lásku. Ale nic není tak jednoduché jak se zdá. Vždy přijde nějaké "ale" a ve většině případech přijde právě od onoho manipulátora. Ne nadarmo se říká, že ten který ve vztahu miluje víc, také více trpí. Proč ? Protože onen manipulátor si uvědomí, že tohle láska není, protože i on má svou speciální osobu a tou vy bohužel nejste. V tomto případě nastává přechod do černého pruhu. Opět stažení do temnoty, s rozdílem, že tentokrát ztrácíte veškerou naději.
Z toho celého vyplývá, že jsou lidé a lidé. Jsou lidé už jednou zmínění. Manipulátoři. Ty prozatímní silné osobnosti. Pro ně NIDKY nemůžete znamenat něco více, než hračka, i když on je pro vás celým světem. Pak až zklame, a že zklame, tak to bolí. Neskutečně moc to bolí a než se z toho dostanete, trvá to neskutečně dlouho.
A pak je druhý typ lidí. Takový, který už svého manipulátora potkal, ten ho zklamal a momentálně se na něj snaží zapomenout. A jediný logický postup je najít si někoho jiného. Takže jste to vlastně vy, kdo si teď někoho najde omotá si ho a úplně ho dostane pod svou kontrolu. Každopádně, máte ze sebe dobrý pocit. Jste rádi, že jste někoho okouzlili a jste pro něj vším. Aspoň na chvíli se budete snažit, aby to bylo všechno dokonalé. Ovšem po nějaké době si uvědomíte, že to nemá cenu. Že jste možná tělem připoutáni k vašemu novému objevu, ale vaše mysl stále patří onomu výjimečnému. A co následuje ? Zklamete někoho, kdo vás bezmezně miloval, zlomíte mu srdce přesně tak, jako vám ho zlomil váš výjimečný.
Co z toho vyplývá ? Jste klamáni a klamete. Je to neustálý koloběh, který skončí ve chvíli, kdy výjimečný potká svého výjimečného. Ale to se stává jen v pohádkách, ne ?


Každodenní rituál

16. dubna 2012 v 23:03 | Alex |  Tak nějak životem
9.11.2011

Do těla mi pomalu proniká chlad podzimní melancholie. Ale ani bodavý mráz mě neochrání před mou závislostí. Vytahuji krabičku cigaret a zkušeným pohybem vytáhnu poslední z cigaret a vložím si jí do koutku. Jedník škrtnutím odstartuji každodenní rituál. Vtáhnu do plic první várku štiplavého dýmu s nikotinem. Možná je to absurdní, ale cítím jak mi kouř prostupuje tělem a aspoň na chvíli mě zbavuješ všech těch špatných věcí uvnitř . Ještě chvíli si ten pocit vychutnávám a pak dlouhým výdechem posílám vše z mého těla pryč. Oblak dýmu splyne s ranní mlhou a mě je prozatím dobře. Cítím se skvěle aspoň na pár minut. Cigareta vyhasíná a spolu s ní zavrhuji celý dnešní den, který splyne se všemi ostatními do rozmazané šmouhy. Zvedám se a procházím tím chladným ránem. Miluji taková rána. Pokouším si co nejdéle udržet ten pocit naprosté euforie. Jako vždy pomalu vyprchává. Vždy naprosto zmizí když vejdu mezi tu pokryteckou společnost. Jsem krutě vztažena zpět do reality. Pro jistotu zavírám oči. Dnes už je neotevřu.