Jsem tu znovu, opět tu stojím a zírám to temnoty. Prý můj svět, s rozdílem, že dříve býval barevnější. Dlouho jsem tu nebyla, neměla jsem potřebu tu být, dokonce jsem si i naivně začínala myslet, že jsem se tohoto místa nadobro zbavila. Ne, nezbavila a nezbavím! Stačilo jedno zvláštní duševní rozpoložení a vše se vrátilo. Nic víc, nic míň.
Třida. Je plná známých tváří, zvuků, jednotlivých hlasů, šustění papírů, cvakání propisek, miliony zvuků v mé hlavě. Ten zvuk je nesnesitelný, šílím.. Musím pryč ! Zavírám oči, padám. Známé tváře v mé mysli mizí a mění se v postavy bez obličeje, mění se v černé siluety. Všechny pohlcuje tma, nikde nevidím náznak světla. Nikdo mě nechápe, nikdo mě nechce chápat, opovrhují mnou. Bolí to, pocit samoty bolí. Zničeně klesám na kolena a cítím jak mi po tvářích stéká proud horkých slz. Všichni odešli, nikdo tu není. Nic neslyším, je tu hrobové ticho, úplný klid. Sbírám zbytky svých sil a zvedám se. Všechnu temtotu pohlcuji do sebe a tvořím silnou a tlustou zeď kolem mně. Stavím bariéru, která mě ochrání před vámi a nicotou, která se z vás line. Určitě mě to ochrání. Jsem si tím jistá.
Zvoní. Otevírám oči, vše je opět v barvách kažodenního života, ale přesto je to úplně jiné, než před chvílí. Pochopila jsem, procitla jsem. Zvedám se, odcházím. Sama bez vás s vaší prázdnotou v mém srdci.




