close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Květen 2012

Asi bych chtěla být čtenář myšlenek..

22. května 2012 v 23:42 Tak nějak životem
Vážně nenávidím, když něco nemůžu pochopit. Neznám pro mě horší situaci. Vždycky jsem schopná nad danou věcí strávit hodiny, dokud jí nepřijdu na kloub. Jenže teď mi to asi bude k ničemu. Myslím, že v tomhle případě je jednodušší pochopit exponencionální fukce a derivace než pochopit myšlenkový pochod konkrétního člověka. Řekni, co bude Tvým dalším krokem ??

Doufám, věřím, tuším, že dnes to bylo naposledy

22. května 2012 v 21:47
Je úterý a já nemám školu. Paráda. I když je jaro, tak je venku neskutečný dusno, chtělo by to déšť. Opřela jsem se o zeď tmavého podchodu a zapálila cigaretu. Nervózně jsem vyhlížela odkud vyjdeš. Neviděla jsem Tě pouhých čtrnáct dní a přijde mi tojako věčnost. Několik měsíců jsem se viděly denně, takže asi proto mi to přijde tak neuvěřitelně nekonečný. Přišla jsi jako obvykle se zpožděním a na sobě měla moje modré kraťasy. Oči si měla zarudlý a pohled prázdný. Normálně bych se naštvala, ale dneska mi to nevadilo, aspoň jsi neustále o něčem mluvila. Skákala jsi od tématu k tématu a říkala jsi mi všechno, co se Ti stalo za ty poslední dva týdny. Mluvila jsi převážně ty, já Tě jen poslouchala a zároveň se utápěla v mých myšlenkách. Seděla jsi vedle mě a chovala se jako několikaletá kamarádka, byl to divnej pocit, rozhodně nejdivnější za poslední dobu. Seděly jsme na lavičce, ty nahoře, já dole. Podívala jsem se na Tebe, poprvé za ten den jsem se setkala s Tvým pohledem, a v tu chvíli mě zradilo moje vlastní podvědomí. Projela mnou touha, touha po Tobě. A vědomí, že teď nemůžu udělat to, co jsem mohla ještě před nedávnem mě neskutečně svazovalo. Od této chvíle jsem začínala litovat, že jsem za Tebou přijela. Akorát jsem si uvědomila, že jsem si všechny pocity ohledně Tebe upírala, a že to vlastně ještě vůbec není dobrý. Došlo mi, že rány způsobeny Tebou jsou pořád čerstvé a tímhle si do nich akorát sypu sůl a kapu citron zároveň. Opravdu blbej nápad vidět Tě! Nicméně jsem s Tebou byla několik hodin a poslouchala Tvé šílené příběhy. Bylo mi s Tebou dobře. Měla jsem takovej ten příjemnej pocit v břiše. Během Tvého vyprávění jsem přemýšlela, jestli dokážeme naše životy opět spojit. Přemýšlím nad tím do teď. Asi nedokážeme. Já jsem příliš hrdá na to, abych Ti odpustila a Ty jsi příliš divoká a lehkomyslná a já vím, že bys svou chybu zopakovala. Už jenom proto nemůžeme být spolu. V tom jsem zvedla hlavu a skočila Ti do řeči: " Je divný tu vedle Tebe sedět a chovat se jako Tvoje kamarádka". Ty ses na mě podívala tím nejupřímnějším pohledem a odpověděla: "My dvě nikdy nebudeme kamarádky, pro mě budeš vždy něco víc". A měla jsi pravdu, i já to tak cítila. Sluníčko se mezitím schovalo za temné, černé mraky a já se rozhodla Tě pro dnešek opustit. Šla jsi domů a já na nádraží. V tom začalo pršet a hřmít. Kapky prudkého deště mi tvrdě narážely do obličeje a na holou kůži na rukách. Přišlo mi, že prší kvůli mně. Jako by se mě ten déšť snažil utěšit a zchladit mou rozpálenou hlavu. Zároveň smíval ten špatný pocit z mého těla. Konečně jsem na nádraží, stále prší a já jsem celá promáčená, nevadí mi to, naopak, jsem ráda. Sklopím hlavu a poprvé od našeho rozchodu dám emocím volný průběh. Po tvářích mi stékají horké slzy a pomalu se mísí s deštěm. Konečně přijíždí vlak a já doufám, že mě odveze pryč od Tebe, už napořád.
Aikami
Fotka by Nyuu-chan, aneb ta příjemnější část dnešního dne.

Někde na rozhraní života a snu

22. května 2012 v 20:58 Tak nějak životem
Čtrnáct dní jsem tak nějak živořila, aniž bych Tě viděla. Vytlačovala jsem Tě násilně z hlavy a nepřipouštěla si, že už tu pro mě nejsi. Žila jsem dál, stejně jako předtím. Pořád jsem se smála na lidi a pořád jsem řešila každodenní záležitosti. Ten vnitřní hlas jsem ignorovala a v klidu ho nechala ať řve do prázdna. Byla jsem jak v limbu, jako kdybych poletovala mezi realitou a snovým světem. Jako by vše kolem mě potichu našlapovalo a nevzbudilo mou pozornost. Tak nějak jsem se cítila, prostě jako jeden z mnoha lidí na naší planetě. Jednoho dne mě mé přežívání dostalo k teorii. Vždycky jsem si myslela, že když člověk ztratí někoho, na kom byl závislý, tak ho to zničí. Podlomí mu to kolena a donutí ho si kleknout na své dno, odkud je následovně schopen se odrazit. Jenže tohle já mám všechno jinak. ANO, ztratila jsem osobu, na které jsem byla závislá, ale svého dna jsem se nedotkla. Mám pocit, jako bych klesala stále níž a mé dno mi unikalo pod chodidly. Prostě ho nedokážu dohnat, nedokážu ho chytit a použít ho jako odrazový můstek. A jediná moje momentálně obava je, že přijde něco, co mé dno zastaví a já krutě padnu. Padnu a dlouho nevstanu. Vím, že něco takového přijde, ale nevím kdy a za jakých okolností. Na druhou stranu, aspoň přijde něco, co mě probudí z toho nudného snu.

Ztrácíš mě ..... ?

5. května 2012 v 19:33 Tak nějak životem
Držím Tě pevně ve svém obětí, zatímco ty mi vzlykáš do ramene. Držím Tě vší silou, abych Ti dala ten správný pocit bezpečí a do ucha Ti klidným tónem šeptám, že vše bude v pohodě, že se vše vyřeší. Používám omšelé fráze každodenního života, které nic nezmění. ALE! Obě dobře víme, že teď jsou tato prázdná slova nejlepším balzámem na duši. V mé náruči se vždy uklidníš a opustíš jí, až když víš, že se opět můžeš postavit na nohy a jít vstříc svým problémům. Až když jsi plna mé energie, plna mých uklidňujících slov. Vždycky, když odcházíš s úsměvem na tváři se pro jistotu přesvědčíš, zdali tu budu pro Tebe i příště. A já s úsměvem odpovídám, že ANO, že tu budu vždy. Bohužel, poslední dobou ztrácím jistotu v tomto slibu. Ztrácím všechnu tu sílu, kterou Ti jinak bezmyšlenkovitě dávám. Ztrácím jí a není tu nikdo, kdo by mi daroval tu svou. Dokonce ani ty tu nejsi. A to je ten problém všeho. Nejsi tu pro mě, když potřebuju obejmout, a když potřebuju slyšet ty banální fráze. Zatímco já chátrám, ty si dál zvesela bereš zbytky mých sil. Snažím se Ti vším naznačit, že já nejsem ten silný jedinec, který zvládne vstřebat problémy dvou osob. Zas tak silná nejsem a nikdy nebudu. Tvůj problém ovšem je, že se na svět díváš s růžovými brýlemi, které nehodláš sundat. Proto se nediv, až mě jednoho krásnýho dne najdeš v pevném objetí někoho dočista jiného, někoho, kdo mi dá něco, co ty jsi nedokázala. A až se tak stane, budeš litovat a budeš proklínat Tvé sobectví. Třeba Tě to posune o krok dopředu a možná lehce nakřupne Tvé růžové brýle….. a třeba taky ne.