Skrz střešní okno dopadá na naše těla měsíční svit, který mi dovoluje číst z tvé kůže poseté pihami jako z erotické knihy. Ležíme vedle sebe, zahaleny tmou, nevnímajíc čas. Jediné, co je teď důležité jsme my. Užíváme si spontánních dotyků a na těle cítíme upřené pohledy té druhé. Nervozita čpí ve vzduchu, ale nikdo na ní neupozorňuje. Čekáme, až jedna z nás udělá něco, co spustí sled určitých událostí. Vím, že pro dnešní noc jsi jen má. Sundáš si kalhotky a spolu s nimi zahodíš i stud, avšak vlastní tělo tě zradí a na tváři se ti objeví ruměnec. Oddáváme se našim touhám a já prosím úsvit, aby pozdržel dnešní ráno, které se kvapem blíží. Ležíš vedle mne a já cítím, že je ti dobře. Jenže tenhle pocit si ani jedna nemůžeme dovolit. Já jsem tvoje zakázané ovoce a ty jsi pokušitel, který se neubránil svým touhám. Ráno se vedle mne probudíš se zcela jiným výrazem ve tváři než v noci. A já vím, že teď už nejsi má. Obě lžeme sami sobě, že to nic neznamenalo. Posbíráš své věci poházené po podlaze, prohrábneš si krátký sestřih, mdle se rozloučíš a zavřeš za sebou dveře. Necháš mě napospas mým myšlenkám a čtyř stěnám. Proklínám tě a zároveň křičím do ticha "vrať se".
Září 2012
Chaos, chaos.. prostě a jen chaos.
1. září 2012 v 13:22 | Tak nějak životem"Kde jsou ty dny, kdy mi ke štěstí stačilo tak málo?"
Napadlo mě včera, když jsem si v noci zapalovala poslední cigaretu, která mi po náročném večeru zbyla. Cesta domů byla dlouhá a řekněme, že klikatá. Alkohol, který mi koloval v žilách způsobil, že jsem o věcech přemýšlela ještě víc, než mám obvykle ve zvyku. Když jsem odemkla domovní dveře, tak mě jako první přivítala moje kočka. Měla stěží otevřený oči a cestou ze schodů se ještě protahovala, zrovna asi vstala. Je hezký, že aspoň někdo kvůli mě vstal. Jako další mě pak vítalo ticho a prázdnota zející z koutů utichlého domu. Je to zvláštní pocit, být doma úplně sám. Docela jsem si na to přes prázdniny zvykla. O to horší bude se teď vracet do "normálu" až naši budou den co den doma. A boudou se mě ptát na otázky typu: "Jak bylo ve škole?" nebo mi budou nadávat, že jsem přišla zase pozdě domů. Jediný co mě teď uklidňuje a zároveň neskutečně tíží je to, že za rok touto dobou tu nebudu. Odejdu pryč a budu se moct postavit na vlastní nohy. Zvládnu to? Nevim, možná …
Ale abych se vrátila k tématu. Včera jsem si vzpomněla na svoje dětství. Jako malá jsem šla ven a vrátila jsem se vždy na večeři. Dneska zaboha nemůžu pochopit, co jsem celý ty dny venku dělala. Dneska bych se asi unudila k smrti, avšak tenkrát to bylo úplně jiný. Tenkrát jsme na to byli jen dva, mé dětské a roztomilé "já" a můj nejlepší kamarád.. proti celýmu světu. Ke štěstí nám stačil jen fakt, že jsme spolu, a že máme spoustu času. Ani si přesně nedokážu vybavit, kdy tahle doba skončila. Pamatuji si, jak jsem nechtěla dospět a zároveň mě myšlenka dospělosti vzrušovala. Dneska už mám dospělost na krku pár měsíců a můj onehdá nejlepší kamarád paradoxně dovršil dospělosti právě dnes. A když se na nás podívám, už jsme naprosto jiný osoby, než tenkrát před mnoha lety.. pochopitelně. Všichni jsme mnohem víc náročný, chceme a bereme od života víc než kdy jindy. Vyhledáváme adrenalin a zkoušíme se zabavit věcma, který nás aspoň chvíli nebudou nudit. Neustále něco hledáme, neustále se honíme vpřed, aniž bysme měli stanovený cíl. Čekáme od života neskutečný věci a vůbec si neuvědomujeme, že jsme na tohle poměrně malý páni. Možná nám z dětství ještě zbyla ta čistá dětská naivita, která údajně s přibývajícím věkem taky vyprchá.
Já osobně mám teď momentálně pocit, že jsem náročná víc, něž kdy předtím. Po letošních letních prázdninách si nedokážu představit, jak se mám vrátit zpět do školních lavic a držet se na uzdě. Nehledě na to, že jsem ke všemu ještě maturitní ročník. Ve skrytu duše doufám, že se školou přijde i ten nudnej stereotyp, který mě, ač sice násilně, vrátí zpět do mých zarytých kolejí a já aspoň na chvilku zkrotím tu svojí neukojitelnou touhu utíkat od všeho pryč a daleko. Protože poprvé za 18 let cítím, že mám cíl. Mám cíl odmaturovat a odejít odtud. Co nejdál od tohohle špinavýho, malýho města. Chci jít pryč a zažít něco, o čem budu moct vyprávět, o čem budu moct psát. Zažít podobný zážitky jako tyhle prázdniny. A nakonec, změnit samu sebe v trochu jinýho člověka.. aspoň trošičku !
V neposlední řadě jsem přišla na jednu zajímavou věc. Už odmalička jsem byla bordelář. Pokoj mi nevydrží uklizený ani dva dny, libuju si v tom mým osobním chaosu, ve kterým věčně nemůžu nic najít. A moje zjištění? Tahle vlastnost se odráží i ve mně samotné. Né, že mám chaos v pokoji, mám chaos i v hlavě. Miliony neutříděných myšlenek v mý hlavě, miliony neznámých pocitů a emocí. Nevyznám se sama v sobě a vůbec netuším, jak proti tomu bojovat. Dá se to vůbec? Nejspíš jsem to tak měla vždycky, akorát jsem si to uvědomila až teď, v tom případě se s tím dá žít. Jen bych docela ráda zjistila, jaký to je vlastně pocit, mít to uvnitř sebe všechno seřazený a mít téměř ve všem jasno.. vážně by mě to zajímalo !!
Ano, vím, že se zrovna tahle písnička k předchozímu článku dvakrát nahodí, ale řekněme, že o letošních prázdninách jsem si vzpomněla na jeden pocit, kterej jsem už málem zapomněla. A i když to bolí, jsem za to fakt ráda. A tahle písnička mi to sice moc neusnadňuje, ale tak nějak mi rozumí !! :)