Kolikrát může mít člověk za život opravdu rád? Momenty, zvyky, věci, lidi.. A kolikrát může člověk začít nenávidět?
Víš, měla jsem ráda tyhle chladné noci. Jen sedět na balkóně s cigaretou a dívat se do Tvých oken. Ne proto, abych Tě viděla. Jen pro ten pocit, že tu jsi. Teď, když tu po dlouhé době opět sedím, nenávidím to! Nenávidím to slabé světlo v pravém rohu okna. Nenávidím ten pocit, že tu jsi a ještě víc nenávidím to, že tu nejsi pro mě.
Měla jsem ráda měsíc listopad. Ty barvy, mrazivá rána a deštivé dny. Je to pro mě nejdůležitější část roku, období kdy mám pocit, že přichází jen kvůli mně. Teď? Nenávidím ty rána, nenávidím ten déšť. Deprimuje mě to. Víš, sebrala si mi to. Sebrala si mi ten pocit, že s podzimem přijde něco novýho, neočekávanýho.. lepšího.
Měla jsem ráda ty chvíle s Tebou. Ať to byla debata, která kvůli Tvojí paličatosti neměla řešení, nebo ať to bylo vysedávání na náplavce se západem slunce. Měla jsem ráda, to jakým způsobem mě držíš za ruku, měla jsem ráda i to, jak ses snažila skrýt vztek za ten kamenný výraz. Ale ze všeho nejvíc jsem měla ráda tu chvíli, kdy jsi byla schoulená v mém objetí, tak dlouho jak jen to bylo možný. Ani nevíš, jak ráda bych řekla, že vzpomínky na tyhle momenty nenávidím. Bohužel to není pravda. Ty momenty mi chybí.
Nenávist a stesk. Tyhle dva pocity, který mě pronásledují, a kterých se nemůžu zbavit způsobily to, že naprosto zruinovaly mojí lásku k tomuhle místu. Nenávidím to tady. Místo, které bylo po celý rok mým domovem.
Nevadí mi to, i přes to všechno mi to nevadí. Posunulo mě to dál. A co víc? Uvědomila jsem si, že tady zůstat nemůžu. Musím jít dál, musím jinam.. utéct.. zase.
Cítím, že už Tě nikdy nepotkám a taky v to trochu doufám. Do Tvých oken už se více dívat nebudu. Postě zapomenu, tak jako jsem to dělávala vždycky.
Zítřek bez Tebe bude mnohem lepší.